O Transsibiřské magistrále

Transibiřská magistrála zkráceně TRANSSIB je nejvýznamnější železniční spojnicí Ruské federace a zároveň nejdelší železniční tratí světa. Asi právě proto je snem každého vlakové ho fandy si projet alespoň část této legendy.

Trať, která byla postavena na počátku 20.století, několikrát změnila svoji trasu a logicky i délku. Na začátku vedla z Petrohradu do Vladivostoku. Po změně hlavního města začínala v Moskvě a po rozpadu SSSR se její trasa opět změnila, neboť její část vedla přes současné území Kazachstánu. Celá trať měří téměř 9300 km a její současná trasa má svůj nultý kilometr na Jaroslavlském nádraží v Moskvě a končí ve Vladivostoku. Je zde použit široký rozchod kolejí 1520 mm. Po trase z ní odbočují dvě významné větve. Ve stanici Tajšet je to Bajkalsko Amurská magistrála zkráceně BAM. A v Ulan Ude Transmongolská magistrála. Trať přetíná většinu výzamných ruských řek například: Volhu, Ob, Jenisej a jiné. Ale i mnoho velkých měst: Jekatěrinburg, Omsk, Novosibirsk, Tjumen, Irkutsk. Při její stavbě, která probíhala z obou konečných stanic proti sobě i mnoho měst vzniklo, ovšem většina z nich již neexistuje, z některých se ovšem stali význaná velkoměsta například Novosibirsk. V poslední době se v tisku i na internetu objevili plány na její prodloužení z Londýna až do japonského Tokya, Zajímavé je i to, že na její elektrifikaci se pracovalo celých 72 let a dokončit se ji podařilo až v roce 2002.

V roce 2017 jsme se rozhodli zdolat tuto trať i my. Původní plán jet až do Vladivostoku jsme změnili a jeli jsme zMoskvy do Ulan Ude a odtud do mongolského Ulanbataru.

Po trase TRANSSIBu jsme si přirozeně udělali několik přestávek. Nevyhledávali jsme velká města, spíše jsme chtěli poznat život v malých ruských městech.

Do Moskvy jsme přiletěli v sobotu odpoledne a vlak nám odjížděl v pondělí v 0:35. Stačili jsme absolvovat noční procházku městem, prohlídku Kremlu,Rudého náměstí, GUMu (jeden z největších obchodních domů na světě), parku osvobození a v neposlední řadě nakoupit zásoby na cestu (to ovšem bylo zbytečné, na každé stanici bylo možno vše dokoupit. Ať už od místních nebo ve stáncích.).

První zastávkou pro nás bylo město Barabinsk. Leží nedaleko Kazašských hranic a má asi 30 000 obyvatel. I ono vzniklo během výstavby magisrály a název dostalo podle jejích budovatelů Barabů. Přímo na nádraží jsou dva pomníky lokomotiv parní a elektrické (české výroby). Ale to je spolu se sochou Lenina na stanicích magistály prakticky standart. Je zde spousta klasických dřevěných staveb, ale většina ve zbýdačelém stavu. Opravený pravoslavný kostel a veliký památník obětem války a to nejen 2.světové, ale i například z Afganistánu a Jižní Osetie.

Druhou zastávkou byla Sljudanka na břehu Bajkalu.město s asi 20 000 obyvateli. Rušná hlavní třída, několik neupravených pláží na břehu jezera. Zde jsme strávili dva dny. Pokud se rozhodnete zde zastavit určítě doporučuji koupit si sušeného omula,je to ryba, která žije jenom v Bajkalu. A na nádraží ve Sljudance prodávají vynikající za 250,- rublů. Ze Sljudanky odbočuje i trať vedoucí podél jezera a jezdí na ní i parní vlaky. Pozor jsou zde dvě nádraží Sljudanka 1 a Sljudanka 2.

Až dopusud jsme cestovali lehátkovým tzv. Plackartnym vozem, na posledních třínáct hodin k mongolským hranicím jsme zvolili variantu k sezení a nebyl to nejlepší nápad.

Po TRANSSIBU jsme cestovali pouze do Ulan Ude, pak jsme pokačovali po Transmongolské magistrále, proto najdete pokračování naší cesty pod záložkou Transmongolská magistrála.